28.06.2011

Neberte mi moje dieťa

MUDr. Helena Máslová: Pôrodnice nerešpektujú argumenty o škodlivosti separácie dieťaťa a matky po pôrode.

Porodník v latexových rukavicích sehnutý mezi stehny zachytí hlavu právě vypuzeného dítěte a položí ho na sterilní roušku mezi připravené nástroje. I přes to, že má za sebou přes tisíc porodů, cítí svůj zrychlený tep. Paní rodí poprvé a nešlo to úplně hladce. Na záda mu dýchá dětská sestra s připravenou rouškou. Od dveří cítí v zádech zabodlnuté oči dětské lékařky. Tváří se, jakoby on mohl za to, že ženy rodí obtížně, protože jsou staré, ztratily přirozené porodní instinkty a nesnesou bolest.

Pracuje rychle, popadne nástroje, přeruší pupečník, chytne kluzké dítě naučeným hmatem a vrazí ho do připravené roušky dětské sestře. Konečně je slyšet slabé zakňourání, porodníkovi ukápne pot z čela. Modlí se, aby dětská doktorka nechtěla zase Astrupa (hodnocení nedostatečného okysličení krve dítěte, jen na některých pracovištích se dělá rutinně).  Dětská sestra zastrčí odsávací hadičku do  průdušek novorozence. Na chvíli zavrčí odsávačka a odsaje případné zbytky plodové vody. Dítě se zváží a změří, dvěma prsty se rozevřou víčka dítěte a kápne se do nich desinfekce, dítěti se píchne injekce s vitamínem K. Pediatr zhodnotí akci srdeční, dýchání, reflexy, barvu kůže a svalové napětí a zapíše APGAR skóre do papírů , dítě se otře od mázku a krve, zabalí a teprve teď je připraveno k předání matce. Takto se to praktikuje celý porodníkův život, což ale ve skutečnosti je jen pár desetiletí.

Jak to škodí

Odborníci nazývají dobu po vypuzení plodu – tj. III.dobu porodní, kdy se rodí placenta a dobu poporodní adaptace jako „zlatá hodina“. Jsou to velmi intenzivní okamžiky, kdy se dítě přizpůsobuje životu mimo tělo matky a navazuje poprvé oční kontakt.  Ideálně by to mělo probíhat tak, že dítě je bezprostředně po porodu položeno na břicho matky, kde má dostatek tepla, matka tak může lépe zpracovat nával emocí, které většina žen po porodu pociťuje a mohou společně navázat již zmíněný oční kontakt . Je s podivem, že nikomu z ošetřujícího personálu nepřipadá nenormální, že první člověk, kterého dítě v životě uvidí, je zdravotní sestra, která s ním nezachází zrovna něžně a laskavě. Naopak její počínání má formu agrese, násilně mu natahuje nohy, které měl do té doby skrčené, aby ho mohla změřit, kape mu cizí látku do očí a násilně ho u toho drží za hlavu, leká ho vyšetřováním reflexů. Dítě které dosud bylo ve tmě a teplu, v těsném obepínajícím prostou se najednou ocitne pod ostrým světlem, v relativním chladu a jeho vyděšení je na něm čitelně vidět.

V průměrné české porodnici se bezprostředně po vypuzení plodu rychle přetíná pupečník, dítě se předává pediatrickému týmu.Obzvlášť kritizované je právě toto přerušení dosud tepajícího  pupečníku. Příroda to zařídila tak, že novorozenec není odkázaný jen na své první pokusy o dýchání. Přechod z fetálního oběhu (kyslík od matky) na vlastní oxygenaci dýcháním má být pomalý a plynulý, proto ještě po porodu je dítě spojeno s placentou pupečníkem, který tepe a dál dodává tělu okysličenou krev. Pupečník má dotepat a poté se přerušit. Násilným okamžitým přerušením tohoto cenného zdroje kyslíku zhorší porodník již tak dost náročnou situaci dítěte, které často vyčerpalo zásoby kyslíku v průběhu porodu, kdy pupečník mohl být stlačen v porodních cestách a neproudila jím krev.Tak svým rutinním „profesionálním“ způsobem sám přispívá k tolik obávané hypoxii.

Je zcela prokázáno, že včasné přiložení dítěte k prsu matky a tím se míní bezprostředně po porodu, má pozitivní vliv na vytvoření sacího reflexu u dítěte, na nastartování laktace u matky, na vytvoření kýženého reflexního okruhu mezi kojící matkou a sajícím dítětem a z včasného vytvoření citové vazby matky na dítě. Separace dítěte od matky neškodí jen dítěti, ale i matce. Všichni porodníci by měli vědět, že dítě, které se přisaje matce k prsu, způsobí přirozenou hormonální reakcí, že se placenta včas odloučí a porodí, porodní cesty a děloha se začnou stahovat a zmenší se tak riziko retence placenty či poporodního krvácení. Rovněž vnímání bolesti se otupí, což je výhodou při šití porodních poranění.

Největší dopad separace ale není na porodním sále vidět. Porodník ho nikdy na vlastní oči neuvidí, mnohdy o tom ani neví a je proto zřejmé, že za to odmítá nést zodpovědnost. Jde o psychiku, a to jak dítěte tak matky. S následky počínání na porodnici se setkají pedagogové, psychologové či psychiatři s dostatečným odstupem a není v popisu práce poskytovat porodníkovi zpětnou vazbu. V případě dítěte jde o ranné vývojové poruchy jako je např. separační úzkost či tzv. borderline syndrom, s kterými bude bojovat celý život. Původ BPD (borderline personality disorder) je zřejmě kritickým obdobím tzv. znovusbližovací fáze podle Mahlerové.

Díky psychoanalýze a regresivním metodám bylo zjištěno, že vznik některých poruch může sahat až k porodnímu a poporodnímu období. V případě matky se škody projeví dříve, ale jejich důsledky ji mohou poznamenat rovněž na celý zbytek života.

Z výzkumu psychických poruch jako je poporodní deprese či laktační psychosa jasně vyplývá, že etiologicky se spolupodílí průběh porodu, chování personálu a zejména ostře je vnímáno odebrání dítěte po porodu. Porod je v každém případě intimní a bolestivý, kdy je nežádoucí jakákoliv forma autoritativnosti či agrese, ať už  skryté či formální. Psychický stav žen  po takto vedeném porodu nedávající prostor pro dobrovolnost a přání rodičky je totožný s psychikou znásilněných žen se všemi důsledky.

Tady se vždycky dělalo jako vždycky

Proč  nejsou respektovány poznatky vědy podložené výzkumy a doporučení WHO ( Světové zdravotnické organizace)? Proč je narušován proces normálního porodu a důležité vazby mezi matkou a dítětem? Přitom doporučení WHO jsou závazná i pro české porodníky. Informace z mnoha zdrojů o škodlivosti poporodní separace jsou samozřejmě všeobecně dostupné. Existují stohy literatury popisující danou problematiku.

Jak je tedy možné, že na jedné straně přesně víme jak by to mělo být a na druhé straně je taková neochota změnit zaběhnuté postupy. Lékaři jsou apriori inteligentní lidé.

Důvod je hluboká , řekněme archetypální nejistota a nedůvěra v přirozené instinkty ženy.

Nesmíme zapomenout na souvislosti. Nezapomeňme, že třeba slavná pražská porodnice u Apolináře byla původně útulkem, kde rodily chudé bezprizorní ženy a kam odkládali sirotky. Rodit zde byla hanba a také porodní úmrtnost zde byla velmi vysoká. Každá zabezpečená žena rodila v bezpečí domova. Nemocniční porodnictví vzniklo až po druhé světové válce a u nás se prosadila německá autoritativní škola, kde porodník na rozdíl třeba od francouzské školy je více pohotový zasáhnout do průběhu porodu. V atmosféře totalitního režimu  byly rodičky zbaveny jejich sebedůvěry a důstojnosti a udělali se z nich anonymní těla za plentou, z kterých je třeba vybavit dítě. V šedesátých letech, kdy vládl kult sterility a umělé výživy, se z porodnic staly uzavřené nemocnice s důrazem na kázeň, kde byly zakázány květiny coby zdroj infekce a všichni nosili roušky, aby dítě ochránili před bakteriemi. Emoce a psychika matky a dítěte byly nedůležité, bylo to období diskreditace kojení a masové propagace umělé výživy. V této době nebylo výjimečné, že dítě po uplynutí šestinedělí bylo umístěno v jeslích a žena byla zařazena do pracovního procesu. Ženy tak byly zbaveny nejen zodpovědnosti za porod, ale i za výchovu. Teprve když vyrostly první generace neurotiků trpících alergiemi, začali se ozývat první kritické hlasy. Jak si počít s informací, že zdravé lidské tělo má v sobě více bakterií než vlastních buněk? Jak vysvětlit, že děti, co nejsou rutinně odsávány mají stejné procento komplikací s dýcháním jako děti neodsávané? Zatímco kojení se podařilo zpět prosadit (i když se značnou námahou), porodnické postupy o kterých se ví, že jsou nesprávné, se odstranit nedaří. Ono je totiž pro lékaře extrémně těžké „nedělat nic“.

Oblíbený argument porodníků, že máme nejnižší úmrtnost na světě, se samozřejmě musí brát vážně. Je to skvělé, jen by mohlo být ještě skvělejší, kdyby všechny ty živé děti a matky mohly být po porodu spolu.

Autorka článku: MUDr. Helena Máslová, Centrum psychosomatické péče.


Súvisiace články:

Zasielať novinky na e-mail